DORUČOVÁNÍ V ARBITRÁŽI

ZNOVU JEDNODUŠŠÍ

JUDr. Petr Pospíšil

(16.5.2012)

V poslední době stále slyšíme nářky nad tím, jak poslední novela 1) zákona o rozhodčím řízení 2) rozhodčí řízení zkomplikovala a ztížila. Nejsem tohoto názoru. Samozřejmě, že se značně zkomplikovalo „spotřebitelské“ rozhodčí řízení.3) Co se však týká „nespotřebitelského“ rozhodčího řízení, tedy zejména klasické obchodní arbitráže, tato byla konečně očištěna od balastu naneseného na ni problematickou judikaturou v posledních pěti letech.4) Znovu se tedy budeme řídit doslovným zněním zákona, které nebude soudními rozhodnutími překrucováno způsobem zcela popírajícím základní zásady a účel arbitráže, znovu bude rozhodčí řízení v obchodních věcech vycházet ze stejných principů jako ve zbytku vyspělých zemí euroatlantického prostoru. Není tajemstvím, a soudci Nejvyššího soudu to sami přiznávali, že hlavním motivem výrazných zásahů ze strany soudní judikatury do praxe rozhodčího řízení v posledních letech byla především snaha ovlivnit a omezit „spotřebitelskou“ arbitráž. Tím, že došlo, k jasnému odlišení „spotřebitelského“ a „nespotřebitelského“ rozhodčího řízení v zákoně a tím, že se zákon jednoznačně vyjádřil, ve shodě s dřívější praxí, k otázkám, které byly soudní judikaturou zpochybněny, dojde nyní nepochybně opět k nárůstu právní jistoty v této oblasti. A právní jistota, jeden ze základních pilířů právního státu, je v současné době to, co tato země nejvíce postrádá. Jednou z nejvýznamnějších změn k lepšímu, přinesenou novelou účinnou k 1.4.2012, je nenápadná změna § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení nově zní: „Rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu ….“ Do 1.4.2012 mělo toto ustanovení následující text: „Rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu ….“ Nepřesné a zavádějící původní znění § 23 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, umožnilo vydat Nejvyššímu soudu rozhodnutí,5) kterým zásadním způsobem zpochybnil některé ze základních tradičních výhod rozhodčího řízení, kterými jsou rychlé a neformální doručování stranám arbitráže, kratší doba rozhodčího řízení oproti řízení před státními soudy, neformální komunikace v rozhodčím řízení atd.6) Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu stojí na myšlence, že rozhodčí řízení jako celek končí již vlastním vydáním rozhodčího nálezu a to bez ohledu na to, zda je či není v právní moci. Na další fáze rozhodčího řízení, tedy doručování rozhodčího nálezu, vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti a odevzdání rozhodčího nálezu a listin prokazujících průběh rozhodčího řízení do úschovy příslušného soudu (ve smyslu uvedeného judikátu již vlastně vůbec nelze o fázích rozhodčího řízení hovořit, neboť to již skončilo) se již zákonem o rozhodčím řízení upravená rozhodčí doložka, pravidla v ní obsažená a pravidla rozhodčího řízení sjednaná mimo rozhodčí doložku, uvedená v § 19 zákona o rozhodčím řízení, neměla vztahovat 7). Zatímco doručování oznámení přijetí funkce rozhodce, výzev k vyjádření stranám apod., se mohlo řídit dohodou stran a stačilo tedy doručit na adresu, kterou si strany sporu pro doručování v rozhodčí smlouvě sjednaly, u doručování rozhodčího nálezu toto neplatilo a rozhodce musel doručovat stejným způsobem, jaký pro státní soudy stanoví o.s.ř.,8) aniž mu však zákon dával pravomoci a nástroje, které má pro takové doručování státní soud. Zde zejména narážíme na nemožnost rozhodce nahlížet do Centrální evidence obyvatel a zjišťovat tak trvalý pobyt fyzické osoby 9) a nemožnost zřizovat si vlastní úřední desku.10) Bez těchto pravomocí bylo doručování rozhodcem fyzickým osobám v problematických případech bez pomoci státního soudu v podstatě nemožné. Pomoc státního soudu však je v takových případech jednak zpoplatněna a jednak je na standardy rozhodčího řízení velmi pomalá. Tím došlo v nemalém počtu případů k nemožnosti naplnit dva základní cíle arbitráže a to rychlost rozhodování a nižší finanční náklady na řešení sporu než v občanském soudním řízení. Nová právní úprava jednoznačně odmítá závěry vyplývající z uvedeného judikátu Nejvyššího soudu. Nadále si tedy strany rozhodčího řízení mohou svobodně sjednat, jakým způsobem a na jakou adresu je možno v arbitráži doručovat. Tato jejich svoboda se týká i doručování rozhodčích nálezů. Pokud argumentace Nejvyššího soudu stála na závěru, že strany si sice mohou upravit různé otázky rozhodčího řízení dohodou dle ustanovení § 19 zákona o rozhodčím řízení, tato dohoda však nemůže upravovat doručování rozhodčího nálezu, neboť to se děje až po vlastním vydání nálezu, kterým rozhodčí řízení končí, poté nyní, kdy je zákonem jasně stanoveno, že rozhodčí řízení končí až právní mocí rozhodčího nálezu, již ve smyslu předestřené argumentace Nejvyššího soudu stranám nic nebrání v tom, aby si dohodou rovněž upravili doručování rozhodčích nálezů. Abychom se touto problematikou nezabývali jen čistě z teoretického hlediska, uveďme si běžný příklad takovéto dohody o doručování v arbitráži: Rozhodčí nález a ostatní písemnosti vydané v rozhodčím řízení doručuje rozhodce účastníkům na adresy uvedené ve Smlouvě s rozhodčí doložkou (dále také jen "Sdělené adresy"). Účastníci podpisem Smlouvy s rozhodčí doložkou potvrdili, že jsou schopni si doporučenou poštu na Sdělené adrese kdykoliv vyzvednout… Všechna doručení písemností rozhodcem jsou platná, byla-li učiněna způsobem uvedeným výše, a to i tehdy, jestliže adresát písemnost odepřel převzít nebo si ji přes oznámení doručující pošty nevyzvedl… Jestliže účastník po podpisu Smlouvy s rozhodčí doložkou změní svou adresu a tuto skutečnost druhé straně smlouvy řádně neoznámí, je doručení platně provedeno zasláním písemnosti na Sdělenou adresu. Účinek doručení nastává dnem vrácení nedoručené zásilky. Rozhodce se může zároveň pokusit doručit písemnost Účastníkovi na adresu uvedenou ve veřejném rejstříku (např. obchodní rejstřík), v žalobě nebo na adresu o které se Rozhodce dozvěděl jiným způsobem, to však nic nemění na účincích doručení na Sdělenou adresu.“ Text byl výrazně zkrácen, především o úpravu oznamování změny adresy, nebo náhradní doručovací adresy při dočasné nepřítomnosti jedné ze stran rozhodčí smlouvy na její stálé adrese – označované zde jako „Sdělená adresa“, nicméně nám umožňuje nahlédnout do praktické stránky dané problematiky. V rozhodčím řízení má být za doručování listin rozhodcem odpovědný sám adresát a je především v jeho zájmu zajistit si, aby mu zásilky bylo možno doručit. Zvláštní problematikou je otázka posuzování doručování v rozhodčích řízeních na které se novela zákona o rozhodčím řízení účinná od 1.4.2012 nevztahuje. Na ty by se sice výhody nového znění zákona o rozhodčím řízení vztahovat neměly, a nadále by doručování nálezu mělo podléhat výkladu původního znění zákona obsaženého v judikátu Nejvyššího soudu 5), nicméně i zde je možné, že státní soudy budou takové případy s ohledem na novelu posuzovat jinak a to nejen vzhledem ke změně textu zákona provedené zákonodárcem, ale i vzhledem k možnému novému výkladu původního znění § 23 písm. a) zákona o rozhodčím řízení. Je totiž otázkou, zda v případě, že se přidržíme uvedené argumentace Nejvyššího soudu, nemusíme nutně dospět i k závěru, že pokud skutečně rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu, zaniká k danému okamžiku i funkce rozhodce, ustanoveného v daném případě. Rozhodce je totiž rozhodcem vždy jen pro dané rozhodčí řízení, nejde o nějakou stálou funkci jako u soudce. Pokud by již v dané věci nebylo rozhodce, nedospějeme pak nezbytně k závěru, že zde již není osoby, která by měla nésti povinnosti stanovené např. § 28 zákona o rozhodčím řízení, tedy kupříkladu povinnost doručit vydaný rozhodčí nález stranám? Kdo by pak bývalého rozhodce mohl nutit, aby vydaný rozhodčí nález ještě jaksi „navíc“ doručoval? Nedoručený nález by tak nikdy nenabyl právní moci a ve věci by v důsledku pravidel stanovených v § 106 o.s.ř. nemohl rozhodnout ani státní soud. Takový výkladový závěr by byl zjevně nesmyslný, a je otázkou, zda tedy není nutné shora popsaný výklad ohledně okamžiku skončení rozhodčího řízení za použití argumentu redukce ad absurdum odmítnout. ____________________________ 1 Zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinný k 1.4.2012 2 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších změn 3 zákon hovoří o rozhodčím řízení ze spotřebitelských smluv; srovnej např. § 3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném k 1.4.2012 4 Srov. např. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 207 sp.zn. 20 Cdo 1612/2006, Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp.zn. 12 Cmo 496/2008, Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011 sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 atd. 5 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2007 sp. zn. 20 Cdo 1592/2006 [online]. 2006 [cit. 2012-05-05]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/FE3BC0AF5675FAFEC1257983005A0911?openDocument&Highlight=0,20,cdo,1592/2006. Citujeme klíčové části: „Pro posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu je podstatné, zda úprava rozhodčího řízení připouští, aby si strany ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. dohodly odlišně pravidla (postup) doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu, popřípadě aby se podrobily podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. statutu (řádu) stálého rozhodčího soudu, jímž jsou odlišná pravidla doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu určena. Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Pro posouzení otázky nabídnuté k dovolacímu přezkumu je nutné nejprve se zabývat „postupem, kterým mají rozhodci vést řízen“. Zákon č. 216/1994 Sb. používá i další termíny, a to „otázky řízení“ (§ 19 odst. 1, věta druhá) a „způsob řízení“ (§ 13 odst. 2, věta druhá). Není na místě činit rozdíly mezi uvedenými pojmy už s ohledem na to, že strany si mohou zvolit v rozhodčí smlouvě příslušnost stálého rozhodčího soudu, aniž by se podrobily jeho řádu (§ 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb.), či zvolit variantu řízení u příležitostného rozhodce a pro procesní pravidla odkázat na řád stálého rozhodčího soudu ( srov. Doc. JUDr. R., N., CSc., Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku, ASPI Publishing, s.r.o., Praha, 2002, vydání první, str. 90). Vzhledem ke způsobu užití vyjadřují totéž, a to pravidla určující postup rozhodců v rozhodčím řízení, tj. činnost rozhodců od zahájení rozhodčího řízení (§ 14 zákona č. 216/1994 Sb.) do okamžiku jeho ukončení (§ 23, § 27 zákona č. 216/1994 Sb.). Předmětem dohody může být – obecně – postup v řízení, jehož cílem je zjištění skutkového stavu věci, na základě kterého je o majetkovém sporu mezi stranami rozhodnuto. Rozsah „otázek řízení“ není zákonem č. 216/1994 Sb. přímo regulován, pouze je jeho kogentními ustanoveními a ustanoveními, z nichž vyplývají základní zásady českého rozhodčího řízení (viz § 18), vymezen rámec, ve kterém se mohou strany (rozhodci) pohybovat. Platí, že na otázky, u kterých nebyla možnost dispozice s nimi využita, stejně jako na otázky, které nespadají do uvedeného rámce, je nutné aplikovat v souladu s § 30 zákona č. 216/1994 Sb. přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. To znamená, že ustanovení občanského soudního řádu nelze užít mechanicky tam, kde strany, rozhodci či zákon č. 216/1994 Sb. mlčí, nýbrž že při této aplikaci je nutné zohlednit zásady, na nichž je rozhodčí řízení vystavěno (zásadu rovnosti stran zahrnující povinnost poskytnout jim plnou příležitost k uplatnění práv, zásadu dispoziční, zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení, zásadu projednací, zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu neformálnosti vedení řízení). Doručování rozhodnutí stranám součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení, není. Je tomu tak proto, že – jak již bylo naznačeno výše – stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. (ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. proto počítá se zvláštní – jinou než o postupu v rozhodčím řízení – dohodou stran, nemá-li být rozhodčí nález odůvodněn). Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Jinými slovy, písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o.s.ř.). Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodčí nález není vykonatelný (protože jeho písemné vyhotovení nebylo povinnému účinně doručeno), je správný; Nejvyšší soud proto – vyloučiv vady řízení vyjmenované v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).“ 6 ROZEHNALOVÁ, Naděžda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2002. ISBN 80-86395-41-3, str. 41 7 Srov. současné znění § 19 Zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (novela doplnila k původnímu znění až na jednu drobnou výjimkou pouze odst. 4): „(1) Strany se mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. (2) Není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1 nebo není určen postup podle odstavce 4, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. (3) Nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. (4) Strany mohou určit postup také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčeno.“ 8 občanský soudní řád, zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších změn 9 zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších změn 10 Srov. např. § 49 odst. 2) o.s.ř. podle něhož: „ Nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu.“